Očima Beáty Vonsíkové z kvarty:

Na tento den se těšila asi šedesátka studentů napříč ročníky už od října, kdy se začala plánovat „Námořní výprava do Skotska“. Po dlouhém čekání konečně nadešel den odjezdu a my se natěšení loučili se svými příbuznými a kamarády a vyrazili vstříc novým zážitkům a krajinám.

Po asi šestnáctihodinové cestě autobusem jsme dorazili do Amsterdamu – naší první zastávky na exkurzi. To, že je Amsterdam krásné město už asi každý slyšel, ale být tam a vidět všechny ty krásné úzké vysoké domy a malebné uličky na vlastní oči, je úplně něco jiného. Také potkat mnoho lidí v centru města – a zvláště pak na kolech! – je v Havířově celkem vzácné, ale v Nizozemí a v jeho hlavním městě je to naprosto běžné. Poznáváním jeho krás, kulturních odlišností či jazykových zajímavostí nás provázel vtipný průvodce Martin, na jehož pražský dialekt jsme si po cestě už zvykli. Po prohlídce města z grachtů jsme navštívili náměstí Dam, zhlédli královský palác, Nový kostel, ve kterém byli korunováni nizozemští králové a královny, květinový trh nebo tichou uličku opuštěných dam – ošetřovatelek.

Teprve teď však naše opravdová námořní výprava začala – čekala nás cesta trajektem! Po odbavení a přidělení kajut jsme si mohli užívat volna buď na horní palubě, kde byl cítit slaný vítr Severního moře, nebo se uvnitř oddávat odpočinku a chvíli klidu. Ovšem pouze za předpokladu, že jsme se neztratili a nezapomněli, na které palubě je naše kajuta, nebo nepocítili účinky moře na vlastní kůži – tedy žaludek.

Probuzení v jiné zemi a příjezd do Newcastlu oznámil v rozhlase kapitán a my se připravovali k vylodění. Po peripetiích se ztraceným pasem jsme se konečně všichni ocitli nohama na pevné zemi, ve Velké Británii. Jen co jsme se ocitli ve Skotsku, přesvědčili jsme se, že za každým kopcem je úplně jiná krajina – tolik zeleně, pastvin přehrazených kamenitými zídkami, remízky a keři hlodáše evropského v Česku opravdu nemáme. Něco nám ale i přes velkou vzdálenost od rodné domoviny připomnělo, abychom o sobě dali vědět domů, a to rozlehlá pole řepky olejky. Zvláštní, jak moc si člověk v cizí zemi může připadat jako doma… Naší další zastávkou byla opatství Dryburgh, Melrose a vyhlídka Sira Waltera Scotta a nakonec Edinburgh, hlavní město Skotska, kde jsme vystoupali na vrchol vyhaslé sopky – Artušův stolec. Výhledy na město a moře rozhodně stály za trochu námahy i v nepříznivém deštivém počasí. Jelikož se náš nabitý den pomalu chýlil ke konci, nastal čas se potkat s rodinami, ve kterých jsme byli ubytovaní. Se skupinkou svých kamarádek jsem byla v rodině se dvěma malými dětmi a jejich rodiči, původem z Indie. Když jsme se dozvěděly, že ve stejné rodině s námi bydlí i dvě Italky, bylo nám jasné, že to bude zajímavý multikulturní zážitek. Po náročném dni jsme však zvládly pouze lehkou konverzaci, prohlídku bytu, večeři a domluvení se ohledně srazu na další den.

 V podobném duchu se opakoval i následující den – z pahorku Calton Hill v centru Edinburghu se nám naskytla další příležitost prohlédnout si město z výšky, později jsme si mohli samostatně projít město, čehož jsem se svou skupinkou využila a zakotvily jsme ve Skotské národní galerii. Společně jsme pak procházeli okolo Holyroodského paláce směrem k edinburghskému hradu, který jsme prozkoumali až do jeho útrob. Poté jsme se vydali do města Stirling, v minulosti hlavního města Skotska, kde jsme opět mohli zhlédnout krásy stejnojmenného hradu nebo se vydat do centra po svých. Nedaleko hradu mou skupinku upoutal hřbitov s vyhlídkou, která rozhodně stála za navštívení. Stihli jsme ještě krátkou zastávku u největších soch koní na světě – Kelpies. Toto pojmenování vychází z keltské mytologie, kde se jedná o nadpřirozeného vodního koně o síle deseti obyčejných koní, a proto nás ani moc nepřekvapilo, že sochy jsou vysoké 30 metrů a váží 300 tun.

Ve čtvrtek jsme se vydali na celodenní výlet za poznáním skotské vysočiny – Highlands. Nejen z autobusu, ale i na vlastní nohy jsme pocítili, že tento název není náhodný a kopce jsou tady opravdu hodně vysoké. Zasněžené vrcholky, údolí Glencoe a studený vítr nám potvrdili, že Skotsko je opravdu drsné. Tečkou nakonec byla plavba po jezeře Loch Ness. Známou vodní příšeru jsme bohužel nespatřili, zrovna ji zřejmě upoutala jiná skupinka turistů a nám se vyhnula velikým obloukem.

Následující den jsme navštívili Wallace Monument, který připomíná porážku Angličanů. Kromě dechberoucích výhledů z památníku jsme se dozvěděli něco o historii, dobových zbraních, ale i významných skotských ženách. Posléze následovala prohlídka pobřežního městečka St. Andrew’s. Jeho univerzita je nejstarší ve Skotsku a třetí nejstarší v anglicky mluvících zemích. Studovali a seznámili se zde i dva členové současné královské rodiny – vévodkyně Kate a princ William. Ani studené Severní moře nás neodradilo od procházky po pláži a svlažení nohou. Písek v botách si mnozí z nás dovezli až domů.

Čekala nás poslední noc u rodin a tudíž i jedna z posledních příležitostí si pořádně procvičit angličtinu, čehož jsme jaksepatří využili. V sobotu si na své přišli nejen milovníci Harryho Pottera, ale i květin či četby, protože ve městě Alnwick je všechno pohromadě. Ve stejnojmenném hradě se natáčely létací scény kouzelnické fikce, v přilehlých zahradách jsme mohli obdivovat květiny různých barev, tvarů a velikostí, a v neposlední řadě se na okraji města zastavit v jednom z největších antikvariátů.

Teď už následovala jen zpáteční cesta trajektem a autobusem, která se nám kvůli technickým obtížím prodloužila o jeden den. Nikomu to však na optimismu neubralo a na tuto povedenou exkurzi budeme v dobrém vzpomínat ještě dlouho. Na závěr bychom chtěli poděkovat za skvělou organizaci paní učitelce Chlebečkové a ostatním pedagogům za to, že to s námi vydrželi a dohlíželi na hladký průběh naší cesty.