Tradiční biologicko-geografická exkurze nás letos zavedla do Banátu, českého ostrůvku uprostřed Rumunska, v nádherné krajině Západních Karpat.

Naše dobrodružná výprava započala v nedělní večer v Havířově, odkud jsme se vydali na více než 15 hodinovou cestu za rumunské hranice. Po pár přestupech, „milém“ zážitku s bezdomovci na Brněnském nádraží a několika zastávkách na benzínových stanicích, jsme další den byli na místě. Ještě, než jsme se ale rozloučili s autobusem na pět dní, jsme si udělali malou zajížďku k Dunaji, kde jsme se projeli na loďce a prolezli jeskyní a roklí. No a pak vzhůru se ubytovat do první vesnice.

V Eibenthalu neboli Tisovém údolí, jsme se hned cítili jako doma. Paní domácí si s námi povídala plynule česky, nabídla nám domácí bezinkovou šťávu, kávu a dokonce, že nám uvaří vaječinu. Tu jsme však museli odmítnout, protože nás za chvíli čekala večeře v místní hospodě. Před večeří jsme se ještě vydali na krátkou procházku po okolí, ale jelikož už jsme byli vyhládlí, tak jsme radši než krajinu, šli objevovat východní kuchyni. Ta rozhodně nezklamala, ba naopak. A na stolech samozřejmě nesměla chybět Kofola. Nakonec jsme shrnuli a zhodnotili den a šli na kutě. Teda nešli, ale možná jsme měli.

V úterý ráno jsme vyrazili na první túru, a to do sousední vesnice, Bígru. 18km se sice zdálo jako procházka na rozehřátí, ke konci jsme už ale všichni byli unaveni natolik, že jsme se rozhodli stopovat. Měli jsme štěstí, protože kolem zrovna jeli tamní dřevorubci s pickupem a souhlasili s tím, že nás svezou. Vzadu na korbě jsme se tak postupně sesbírali skoro všichni a myslím, že na tenhle ne zrovna legální zážitek, budeme ještě dlouho vzpomínat.

Středeční den byl krizový. Jestli existuje peklo, tak je na Zemi na 30km trase Bígr – Rovensko. První polovinu dne nás dobrá nálada neopouštěla ani přes několikanásobné brodění řeky. Když se ale v určitou chvíli začalo zdát, že se kilometry stávají delšími a delšími a my se seznámili s našimi limity, tak nechyběl ani hysterický záchvat smíchu na jednom z vrcholů. Nakonec ale všechno dobře dopadlo, nikdo se nezranil a my si ten večer užili jeden z nejlepších spánků v našich životech.

Jít po středě 15km do Gerníku, byla procházka růžovým sadem. Výhledy byly pěkné a cesta rychle utekla. Ve vesnici nás pak babičky lákaly na domácí šípkové marmelády, ale protože jsme před sebou měli ještě jednu túru, tak jsme je museli odmítnout. Večer jsme šli navštívit místní obchod, kde jsme se seznámili s účastníky jiného zájezdu a mimo jiné mistryní ČR v autostopu. Jestli vám můžu dát jednu radu, tak je to přesně to, co nás od malička učí rodiče ať neděláme. Bavte se s cizími lidmi. Od každého se můžete dozvědět něco nového, zajímavého, nebo se nechat inspirovat.

Člověk by si řekl, že ujít posledních pár kilometrů v pátek už bude brnkačka. Zákony schválnosti ale existují a několik z nás postihly zdravotní potíže, při kterých bylo těžké si užívat okolní krajinu. My jsme to ale zvládli, opět se překonali a ve Svaté Heleně zažili katarzi. Po zaslouženém odpočinku, jsme se vydali shánět po vesnici dary domů a nacpali si batohy domácími sýry a marmeládami. Na závěr exkurze jsme si vylezli na poslední kopec, abychom si užili západ slunce nad Dunajem, zhodnotili jsme předešlé dny, vyfotili se a rozloučili se s Banátem. Pak už jsme jen sedli na autobus a celou cestu domů prospali.

A přestože jsme si ten týden zažili spoustu nepříjemností, zdravotních potíží, absolutní vyčerpání, více suchých záchodů, než by si člověk přál, a naopak nedostatek sprch a spánku, jinak bych to ani nechtěla. Za ty zážitky to stálo. Milujeme Banát.

Jasmina Michálková, sexta